V ořešské sokolovně se koncem března uskutečnila beseda s názvem "Sen o dakaru". Co se bude dít uvnitř dávala tušit u vstupu stojící závodní Tatra 815 4x4, kterou pečlivě zrenovoval Milan Horka.

Ve velkém sále sokolovny bylo připraveno pódium s velkým promítacím plátnem a spousta míst pro diváky. Jak se později ukázalo, prostor byl zvolen zcela adekvátně, neboť ještě před začátkem besedy by se volná místa v sále dala spočítat na prstech jedné ruky. Na pódium před promítací plátno jsme ještě před zahájením pečlivě vyskládali naše Tatrovky.

Všichni však netrpělivě očekávali hlavní aktéry – Milana Horku a Karla Lopraise, kteří přišli pohovořit o své vzpomínkové jízdě u příležitosti 30. výročí startu na slavné Dakarké Rallye. Mikrofonu se jako první ujal pan Jaroslav Šíma, dobrodruh a cestovatel na motorce, přivítal hosty i diváky v sále a uvedl první část promítání.

Jedno z videí je publikováno i na youtube (kanál Promotým Praha), zde je na něj uveden odkaz pro dokreslení atmosféry setkání.

Videa byla krásně zpracovaná a obsahově vyvážená – pro nezasvěcené byla perfektní přípravou pro následnou diskusi, ve které padaly občas hodně speciální dotazy :) . Na své si přišli i milovníci motocyklů a cestování – dost prostoru bylo věnováno i obrázkům z navštívených zemí, zejména záběry z dronu byly velmi atraktivní.

Po skončení promítání začala ta pravá beseda s účastníky vzpomínkové jízdy. Milan Horka barvitě popisoval průběh cesty, místní zajímavosti i chování závodní Tatry. Pro upřesnění – Karel Loprais se k výpravě připojil až v Dakaru a projel se po pláži s Tatrou. Dle svých slov by již celou cestu v sedadle Tatry nevydržel.

Na videu jsme měli možnost vidět v akci šlapadlo namontované na jedné nápravě (já osobně jsem znal pouze dvounápravovou variantu). Milan to okomentoval slovy: "Tatra by se z toho dostala sama, ale chtěli jsme zdokumentovat použití tohoto tatrováckého vynálezu."

Dále Milan detailně popisoval, jak se učili jízdu v písku. Velmi jsem mu rozuměl, bylo až neuvěřitelné, jak moc se moje poznatky s modelem Tatry 130 shodovaly s realitou za volantem skutečné Tatry. Zapadnout se jim podařilo asi 3x, než jim Karel Loprais vysvětlil správnou techniku jízdy. Na celé cestě došlo prý k jediné krizovce, kdy s Milan s Tatrou zajel trochu dále mimo prověřenou stopu a skončil v hluboké díře ve vodě. Naštěstí dostatečně duchapřítomně stihl zastavit, "zapnul" předek a uzávěrky a Tatra vycouvala z díry ven.

Jediný technický problém, který se za celou dobu vzpomínkové jízdy na Tatře vyskytl bylo selhání repasovaného posilovače spojky ... vypadla z něj zátka. Nejnáročnější na celé opravě bylo vyhrabat náhradní, protože byl samozřejmě až na samém dni všech náhradních dílů, které s sebou do Dakaru vezli.

Mezi odpověďmi mě zaujala poznámka, že první vítězná závodní čtyřkolka Tatra 815, která dnes stojí v technickém muzeu v Kopřivnici, měla ne-sériový motor s kluzným uložením klikového hřídele. Proto nemohla v dalších ročnících startovat, neboť se po havárii DAFu (při níž zemřel spolujezdec) změnila pravidla a směly startovat pouze sériové kamiony.

Milan také opět popisoval způsob správného průjezdu černošskou vesnicí – musíte přijíždět pomalu, aby to vypadalo, že zastavíte. Pokud skutečně zastavíte, nechte si cukrátka na rozdávání až na konec. ... a pozor na skla – místní dokáží mrštit kamenem na velkou vzdálenost a rozbití skla by bylo velmi nemilé.

Zajímavou otázkou byla spotřeba pneumatik při závodě, resp. porovnání současného Dakaru a "zlatého" věku. Karel Loprais odpověděl lakonicky – dnes je dakarský závod spíš WRC, dříve to bylo opravdu o tom, jak dojet. Tomu odpovídá i spotřeba pneumatik – dnes se počítá s desítkami pneumatik, zatímco dříve nebylo neobvyklé absolvovat celou trasu závodu třeba jen s jedním defektem.

Došlo i na kritiku letošního Dakaru, kdy organizátor zvolil trasu dost nešťastně – v podstatě přesně odhadl, kde a kdy budou ty největší záplavy.

Na závěr první části podaroval Milan svou paní velkou kyticí růží jako poděková za společnou cestu životem a podporu při plnění svých náročných cílů. Jeda růže prý byla zlomena, ale vyspravil ji svářečským drátem, což lze chápat jako centrální nosnou rouru, takže tato konkrétní růže už vydrží všechno :) .

Pan Karel Loprais pak obdržel poděkování "od všech potěšených srdcí" doplněný potleskem ve stoje od všech diváků v sále.

Následovala přestávka, během které jsme byli požádáni o malou venkovní ukázku našich modelů, což bylo jakýmsi speciálním bonusem celého setkání. Venku už na nás čekala hromádka písku, na které Pepa demonstroval funkci lanového bagru. Tatra 130 udivovala přítomné svým realistický zvukem, Lukášova Dakarka předváděla rychlé průlety a Standa proháněl svého Kolosa.

Pepa odhrabal kus kopice a už jsem se chystal na její přejezd. Všiml si, že moje Tatra už netrpělivě postává opodál a chystá se na připravený terén. Na první průjezd to stotřicítka nezvládla, opřela se o rouru. To jsem ale předpokládal, dokázal jsem vycouvat zpět a s větším rozjezdem v již vyjetých kolejích jsem se přehoupl přes pískový kopeček. Za úspěšný manévr obdržela Tatra pochvalný potlesk diváků. Kdyby jen věděli, že takové skopičiny děláme na modelářských akcích v podstatě trvale celý den :) . Ale uvědomuju si, že se skutečným náklaďákem to je daleko náročnější a za každou chybu se tvrdě platí. A zde byli především diváci, kteří podstatnou část svého profesního života strávili za velkým volantem nákladního automobilu.

Fotky z venkovní prezentace žádné nemám, velmi rychle nás náhlý déšť zahnal zpátky do sokolovny. Tatře jsem musel důkladně otřít korbu, aby se prkna nekroutila. Mimochodem, velmi nás potěšila zákulisní informace, že se lidé Milana ptali, zda dorazíme i s modely.

Po přestávce pokračovala beseda již bez Karla Lopraise (neboť jej ještě čekala dlouhá cesta domů) dalším krátkým filmem a po jeho skončení se na účastníky vzpomínkové jízdy se pak sneslo množství dotazů. Zejména domácí ořešský tým fanoušků byl připraven výborně a kladl záludné a velmi detailní dotazy.

Celkově nás setkání příjemně překvapilo – nenucená akce s vynikajícím obsahem i organizací. Bylo velmi cenné, že zde bylo více účastníků z celé expedice najednou, což nám všem umožnilo nahlédnout trochu více do zákulisí. Skončili jsme opravdu v nejlepším, vyhrazený čas byl ideální. Jako bonus jsme měli možnost zakoupit si drobnosti z cesty, např. sůl přímo z Růžového jezera v Dakaru.

Milanovi moc děkujeme za pozvání a kdyby zase někdy potřeboval "nás modeláře", rádi opět přijedeme!