Plni očekávání kontrolovali o pátečním večeru členové bystřického Tatraklubu poslední detaily blížícího se každoročního setkání veteránů s názvem Memoriál Františka Proseckého sen. Zároveň byla v jejich tvářích znát únava z pečlivých příprav letošního již devátého ročníku. Vždyť jen přestavba přívěsu za traktor na speciální zastřešené pódium pro zítřejší vystoupení doprovodné kapely proběhla v rekordních několika dnech.

Už od časného sobotního rána najíždí jeden nablýskaný veterán za druhým na bystřické náměstí. Hlídky VB postupují podle přesných instrukcí. Příslušník posádku zastaví, zasalutuje a slušně pozdraví. Pak předá startovní číslo, nechá posádku vyfotit na diplom a informuje řidiče, kudy pokračovat. Další příslušníci operující v centru náměstí navádějí posádky na přesně definovaná místa k zaparkování.

My jsme se s Tatrou přihlásili hned ráno. Fotografka nám udělala krásný snímek na diplom a obdrželi jsme prominentní startovní číslo ... 130 samozřejmě :) . Děkujeme!

Pak jsme teprv vyrazili do cukrárny na snídani .

Už v 9 hodin ráno je náměstí slušně zaplněné. V horní části jsou zaparkovány jako obvykle youngtimery. Mnohé z nich ještě pamatuji z našich silnic, u některých se mi ani nechce věřit, že již jsou historickými vozidly.

Zástupci vzduchem chlazené poválečné evropské produkce. Mezi Tatrami se pyšní i Porsche ... až vyroste, bude z něj Tatra :) .

Hesla na sajtnách dobově vyzdobené "es-pětky" byla úderná, jak se sluší a patří. "Letošní žně – bojová akce za mír a socialismus" a "Buduj vlast, posílíš mír" mohlo trumfnout snad jen "Mír ubráníme i za cenu války" :) .

Historickou vojenskou techniku letos zastupují Kačeny, bojový Tudor, Gazy i motocykly ...

... těch se i letos opět sjelo velké množství.

Traktory československé a naproti nim traktory "emerické" vybavené automatickou převodovkou a trochu méně účelnou karoserií

Na schodech spořitelny se ráno objevila sada kovových modelů. Bohužel nic bližšího se mi k nim nepodařilo zjistit, třeba se ještě někde potkáme ;) .

Lidové vozy 40. a 50. let.

Prostor ve spodní části náměstí před kostelem byl vyhrazen především předválečným Tatrám.

Mezi nimi parkovalo několik Pragovek, Aerovek i jeden Rolls-Royce. Jak se později ukázalo, Rolls přijel představit řidič i majitel v jedné osobě, což u těchto vozů nebývá příliš obvyklé. Byl tu i jeden velmi neobvyklý dvousedadlový sportovní vůz.

Z Tater mne tentokrát velmi zaujalo hned několik vozů. Nejprve Tatra 52 s karoserií dvoudveřový kabriolet. Na první pohled jsem myslel, že jde o T54. Průzkum přední nápravy mne však ujistil, že jde o T52, neboť vůz má hydraulické brzdy. Až poté jsem si všiml tabulky na místě SPZ, která to potvrdila. T52 tohoto provedení bylo prý vyrobeno pouze 30 kusů.

Krásně renovovaný valníček s udaným označením Tatra 43. Sajtny drží "Škvory", tedy zajišťovací háky patentu Škvor. Obcházím, fotím, "pod sukně" se dívám a hle – nad zadním diferenciálem (odhadem z Tatry 30) je příčné půleliptické listové pero. Cože to? Nemá mít Tatra 43 dvojici čtvrteliptických per vetknutých šikmo v odlitku za zadním diferenciálem? Tipuji to spíš na přestavbu z normální třicítky. I kapota je orientována svisle stejně jako dveře (což u T43 není).

Poprvé vidím malého číňana venku. Obvykle se totiž schovává v muzeu :) .

Fotím si detaily zadní nápravy kopřivnického dvouválce a říkám si – jeden brzdový klíč, to bude dvanáctka. Jdu se podívat dopředu a hle – přední brzdy – je to T12. V tu chvíli mne oslovil její majitel, co že to tam tak detailně fotím? Jestli prý nezkoumám nálepku technické kontroly. Ujistil jsem ho, že úřední věci mne vůbec nezajímají, ale naopak mne zajímá historie a technické provedení vozu. Pak jsme setrvali v přátelském rozhovoru až do první módní přehlídky paní Bax... ehm Procházkové.

Přehlídka se letos zaměřila na třicátá léta. Na úvod Trempové a osadníci

Pan továrník s chotí

Přesně ve 12:00 přehlídka skončila a na přání více jak 130% diváků a účastníků (Františkovi vyšlo "jen" 111%, asi používá jinou metodiku falšování statistiky :) ) pokračovalo vystoupení místní rockové kapela Kroky, která příští rok oslaví již 40 let své existence.

Ve 12:45 druhá část přehlídky, tentokrát se neopakovalo předchozí vystoupení, ale bylo trochu obměněné.

Ve 13:00 už černá Tatra 87 nekompromisně obsazuje prostor před startovacím obloukem a všech jejích 75 vzduchem ošlehaných koní se dožaduje vypuštení na letošní vyjížďku. Někam se ale zatoulal startovní prapor :) . František uvádí pravidelného účastníka Memoriálů, předává diplom a přeje šťastnou cestu na Žďár. Tak "nažďár, na Žďár!"

Taky jsme odstartovali ;) .

Ve Žďáru nad Sázavou na nás v areálu firmy Zdar čekala výstava historických užitkových vozidel bývalého ČSAD – téměř dokončený autobus Škoda 706 RO v provedení lux (prý jsou dochovány pouze 2 kusy), Čepel, "Erena" autobus, sto-jedenáctka jeřáb, "Ešelka", trambusy a další. Většina z vystavených vozů už někdy přímo na Memoriálu byla. Také "Barča" se objevila na jednom z minulých ročníků Memoriálu, ale je prý hodně dobře uklizená a nechtělo se jim jí vytahovat :) .

Bylo moc fajn, že se dalo vlézt dovnitř a ozkusit si i pracoviště řidiče. Usedl jsem za volant do měkkého sedadla Tatry 111. Pravda, sešlápnout spojku už tak příjemné nebylo a o zatočení volantem na místě nemluvě :) .

Mezitím se před otevřenou kapotou T111 se začalo řešit, že motor je prý z nějaké lodi. Potvrdil jsem, že by to klidně mohl být Močál MO111. Borci zavětřili, že bych o tom mohl něco vědět a sesypala se na mne smršť dotazů.
"To už má vpředu zkrutné tyče?"
"Ale kdeže, dvojici čtvrteliptických per vetknutých do odlitku za předním diferenciálem."
"A nejsou tam půleliptická pera?"
"Ne-e, to má Tatra 128."

S každou další otázkou-odpovědí nabývali přístojící dojmu, že snad mám T111 doma v garáži. Nikoli, mám s sebou Tatru 130. Tak jsem ji vybalil a trochu projel. Náš debatní kroužek, řešící zásadní otázky lidstva jako odpružení přední nápravy, absenci přední uzávěrky atd., se rázem rozrostl i o maminky s malými caparty :) .

Děkujeme za ukázku a nashledanou!

Malá poznámka k průběhu startu. Letos jsem měl možnost sledovat takříkajíc ze zákulisí, jaký cvrkot na startu organizátoři mají. Když člověk sedí ve svém veteránu a čeká na start, tak jen pomalu popojíždí ve frontě a kochá se. Jenže organizátoři mají plné ruce práce.

Jedni procházejí vozidla ve frontě a hlásí startovní čísla. Vlaďka usilovně podepisuje diplomy a snaží se je podepisovat aspoň trochu v pořadí, v jakém se seřadila auta na startu. S těmi diplomy byla trochu potíž – ne všichni účastníci totiž stihli dorazit do 10:00 a spáchat svou registraci do 11:00 :) . To značně zkomplikovalo dostupnost diplomů, zvláště vyšších startovních čísel. V době startu byla k dispozici jen spodní polovina diplomů.

František ohlašuje jednu posádku za druhou, Matýsek předává diplomy a třese řidiči nebo spolujezdci pravicí. Pan starosta drží startovní prapor a vypouští posádku na trať.

Prázdné bystřické náměstí o sobotní noci. Pomalu se připravovalo na nedělní pouť.

S Tatrami jsme vyjeli k pomníku místního partyzána Antonína Šťourače před zříceninou hradu Zubštejn. Nejprve jsme hledali úkryt před ostrými slunečními paprsky ve stínu starých dubů. Matýsek vytrvale čistil Tatrám cestu ;) .

Plakáty ve správném měřítku se na Kopřivnických dnech techniky setkaly s úspěchem. Pro letošní Memoriál jsem je tedy pro naše Tatry vytvořil také – a to ve velikosti A2.

Pak mou krásnou kameramanku zaujalo prkno u ohniště a navrhla, zda bychom neudělali houpačku. První prkno se ale ukázalo jako příliš úzké. Našli jsme ještě jedno širší, ale zato s jednou stranou kulatou.

Houpačku jsem vyzkoušel jako první – to ještě prkno leželo svou kulatou stranou směrem dolů. Po překonání bodu zlomu se houpačka překlopila nejen dolů, ale i do strany, což sto-třicítku málem vyklopilo. Usoudili jsme, že zas takový adrenalinový zážitek nebudeme riskovat a prkno jsme otočili :) . Murphyho zákony však jen tak obelstít nelze a v jednom z dalších průjezdů stačila chvilka nepozornosti a na boku se ocitla T128. Podstatné je, že se Tatře nic nestalo, lehla si do měkkého.

K jednotlivým průjezdům, které uvidíte – nejprve řídím já T130. Pak přejíždím houpačku s T128. Pak sto-třicítku řídí má krásná kameramanka (povšimněte si, jak jede s náklaďákem plynule a čistě ;) ). Nakonec František řídí svou T128 a když už je za bodem zlomu, na chvilku ztratí koncentraci (čemuž se po dalším skvěle zorganizovaném ročníku Memoriálu vůbec nedivím) a Tatra sjede do strany.

Náhodou se u ohniště vyskytovalo také sytě žluté nylonové lano, které jsme operativně znárodnili pro potřeby lidově-demokratické armády – tedy abychom mohli postavit T128 zpátky na kola :) . Jak to dopadlo, se můžete podívat na kratičkém videu.

Matýsek mezitím vybudoval provizorní garáž. Když jsem do ní couval, tak jsem si na až poslední chvíli uvědomil, že musím sklopit anténu ;) .

Projížďka okolo pomníku se neukázala jako dobrý nápad. Terén to byl velmi členitý a tvrdý. Obě Tatry jej sice zvládly se ctí, ale příliš fotogenické to nebylo. Příště si musíme vybírat něco jednoduššího.

Při přejezdu jednoho kamene se na T128 uvolnila pravá přední podkovička. Když jsme se ji snažili namontovat zpět, nepřišli jsme na to, jak tam vlastně držela. Pepo, nemáš fotku pravé přední podkovičky ze stavby modelu?

Tatry přímo pod hradem

Učinili jsme s Františkem zajímavé zjištění – když jsou nastartované obě Tatry, tak máme problém rozeznat, kdo kterou řídí. Obě zní téměř identicky a při jejich řízení se velmi orientujeme podle zvuku motoru, jako ve skutečném autě, kde ovšem člověk taky slyší především motor svého vozu a ostatní auta jen výjimečně. Tentokrát to bylo vlastně poprvé, co jely jen dvě Tatry spolu. Sice v Domažlicích jezdily celý den, ale v hale byl velký hluk, tak Tatry zas tolik slyšet nebyly. Tady v lese jsme ale byli sami a řvaly tu jen dva vzduchem chlazené osmiválce.

Cestou zpět jsme se rozhodli, že zkusíme udělat video průvodce muzeem. No, zkušenosti jsou následující:

• Objektiv kamery nemá dostatečnou světelnost (o kameře v T130 nemluvě, ta vidí jen tmu) na to, aby se v tmavších částech muzea daly spolehlivě rozlišit olivově zelené Tatry od tmavošedého koberce :) . V některých pasážích jsou Tatry na zdrojovém videu obzvlášť výtečně maskovány a od okolí se rozeznají pouze podle rozsvícených světel. Musíme to tedy příště natočit asi na můj foťák.
• Chce to čerstvě nabité baterie. Pod Zubštejnem jsme najeli něco okolo hodiny a v muzeu už bylo vidět, že baterie T128 není ochotna dávat dost proudu k překonání některých nerovností na malou dvojku (zjednodušeně řečeno – regulátor dostával příliš malý signál na to, aby otočil motorem). To by vyžadovalo ještě pár měsíců ladění nastavení konstant v procesoru zvukáče pro řízení regulátoru motoru. Nebo v ideálním případě snímač otáček motoru a vyhodnocovat v procesoru.
• T128 občas v muzeu ztrácí signál. Přestože byla anténa volně položena na korbě, uvnitř v muzeu často procesor vypínal vlivem ztráty správného počtu pulzů. To souvisí i s vytvořením lepšího scénáře. Musí totiž být jasno, kde budou stát řidiči obou Tater, aby k tomuto jevu tolik nedocházelo, ale zároveň viděli na trať a nestáli v zorném poli kamery. Správný scénář pro tuto taškařici bude ještě oříšek :) .

Závěrem bychom opět rádi poděkovali pořadatelskému týmu a zejména Františkovi za pozvání. Se všemi účastníky, se kterými jsem mluvil, jsme se shodli na tom, že Memoriál je stále skvělá a pohodová akce. Účastníci i diváci mají dostatek času prohlédnout si vystavené vozy, poklábosit s přáteli, navštívit muzeum (kam mimochodem vedla pravidelná autobusová linka přímo z náměstí přes zastávku u cukrárny do muzea a zpět) a třeba i ulovit něco dobrého k snědku v některé z přilehlých restaurací. Nikdo nikoho nikam nežene, z celého setkání čiší radost a pohoda ... pravý vrchol léta!

Děkujeme!