Tato reportáž je svým způsobem jiná – nevystupují tu žádné RC modely, jen jedna výjimečná Tatra v měřítku 1:1. Měl jsem totiž tu čest být pozván na výlet Tatrou 500HB do Safari ve Dvoře Králové.

Reportáž vzniká o něco později, chvilku mi trvalo, než jsem vstřebal všechny dojmy z tohoto neobvyklého výletu. Holt chybějící trénink z modelářských akcí utlumených vlivem "nařízení na ochranu republiky vůči čínské bojové chřipce" je znát.

Odjezd byl naplánován na 7:30 ráno od Muzea Tater 111 v Dobříči u Prahy. Pro jistotu jsem dorazil o něco (o hodinu) dříve a užíval si vlahého tichého letního rána. Milan jen nevěřícně kroutil hlavou, když vycházel se svým pejskem na procházku ;) .

Téměř na minutu přesně se před muzeem shromáždil dav účastníků. Na úvod jsme vybrali peněžní příspěvky pro Milanova kamaráda z Jižní Moravy, kterému vlivem nedávného tornáda (což je jev vskutku ojedinělý v naší vlasti) zůstal jen holý život.

Obsadil jsem místo hned za Milanem, a to hned ze dvou důvodů:

• abych měl nejlepší výhled na řidičovo konání a mohl tak porovnávat teoretické znalosti o vzduchem chlazených motorech a chování autobusu s praxí
• a také abych navedl Milana v Hradci Králové na správné parkoviště, kde nás měl čekat Pepa

Měl jsem tedy možnost vidět, jak Milan rovná směr vozu při vychýlení vlivem bočního větru, jak si bravurně rozumí s nesynchronizovanou čtyrstupňovou převodovkou z Tatry 111, jak přesně a citlivě zvládá ostré oblouky zatáček a kruhových objezdů. Přes silniční nerovnosti jel vždy opatrně, přestože jsem přesvědčen, že by je Tatra zvládla překonat rychlostí přinejmenším dvojnásobnou, aniž by výrazně trpěli cestující.

Na dálnici pak Tatra předvedla, s jakou lehkostí dokáže předjíždět kamiony. Jejich řidiči nevěřícně zírali na světle modrou šestikolovou věc, která se okolo nich řítila rychlostí, kterou jim předepsané omezovače rychlosti neumožňovaly. Zdaleka největší radost měla posádka Tatry v okamžiku, kdy jsme dojeli bílý zájezdový autobus. Prý jsme potkali téhož řidiče, kterého už Milan na dálnici párkrát předjel.

Na odpočívadle:

To byly ty řekněme úsměvné nebo alespoň nekonfliktní situace, které nás na cestě potkaly. Bohužel se našlo i pár dárců orgánů, kteří přímo proti autobusu nebezpečně předjížděli, že musel Milan jít na brzdy a uklidit Tatru do prostoru krajnice, aby se vyhnul nehodě. Opravdu si říkám, zda to takovým jedincům stojí za to :( . Ovšem největší "srážka s blbcem" nás teprve čekala...

Safari
Přijeli jsme k hlavní bráně, kde nás odlovil místní pracovník a po chvilce dohadování nám sdělil, že do parku máme vjet služební vrátnicí. Evidentně vjezd historického autobusu nebyl domluven do nejmenších podrobností. Od hlavního vjezdu do parku nás tedy doprovodil služební vůz zpátky do města ke služební vrátnici. Paní vrátná vypadala dost překvapeně, když vjezd do parku zatarasil světle modrý autobus. Vyjednávání vjezdu bylo poněkud zdlouhavé a tak jsme si po různu krátili dlouhou chvíli. Pepa vymýšlel, kam připevní kameru, aby bylo vidět chování tatrováckého podvozku, neboť jsme předpokládali, že budeme projíždět aspoň trochu zajímavými terény. Bohužel kola jsou schována v blatníkách a dokonce i kamera pověšená na zpětném zrcátku "viděla" jen blankytně modrý bok a nikoli kola.

Já jsem porovnával světlou výšku autobusu s poblíž stojícím americkým žebřiňákem s tuhými nápravami a přemýšlel, zda ta moderní věc dokáže v terénu aspoň totéž, co Tatra 500HB. Pak jsem se snad konečně naučil zavírat dveře autobusu za hlasitého Milanova komentování "a jéje, už zase".

Mezitím se podařilo ověřit naše povolení k vjezdu, ovšem byli jsme nasměrováni zpět k hlavní vjezdové bráně. Opravdu komedie. Milan skočil za volant, mistrně zacouval mezi zaparkované automobily a hbitě autobus otočil. Pak už šlo vše hladce – od hlavní brány nás opět doprovodil služební vůz, ve kterém seděli naši fotografové. Podařilo se tak pořídit skvostné záběry autobusu na safari zvenku.

Pomalu jsme minuli lví výběh, kde se tyto majestátní šelmy líně vyhřívaly na sluníčku. V jejich sousedství sídlí smečka hyen.

Opatrně jsme přejeli dřevěný most a už nás vítali afričtí kopytníci. Dlužno podotknout, že skoro všechna zvířata upřeně hleděla na tu neobvyklou velkou barevnou věc, která se pomalu, se sykotem kompresoru a typickym odfukováním brzd ploužila kolem nich.

Největší podívanou nám přichystaly žirafy. Nejprve párek těchto majestátních zvířat postával u sloupu VN, jako by se chtěly s ocelovou konstrukcí pomeřovat. Blížící-se autobus je z jejich rozjímání o výšce sloupu vyrušil. Jedna žirafa se rozhodla autobus obklíčit – dala se do typicky pomalého běhu přes cestu na protější louku. Běh žirafy připomínal záběry zpomaleného filmu – jako kdyby ve vzduchu plula.

Podobné to bylo se zebrami. Tatrovka pro ně byla evidentně zajímavější než čerstvé seno u krmelce. Vypadaly, jako že nevěří vlastním očím a usilovně přemýšlí, zda ta modrá věc představuje nějaké nebezpečí. Nemohly se rozhodnout, zda utéct, nebo jen spokojeně přežvykovat.

Ostatne to koresponduje s tim, co sdělil pracovník parku našim fotografům. Zvířata obecně nemají ráda změny. Prý celý měsíc před otevřením safari po nucené odmlce vlivem čínské bojové chřipky jezdili zaměstnanci po parku svými osobními vozy jen proto, aby zase divoká zvířata přivykla budoucímu režimu s návštěvníky. Zpočátku to prý bylo dost dobrodružné, zvířata byla zmatená a skoky přes kapoty vozů prý nebyly výjimkou. Tak vcelku rozumím tomu, že autobus byl pro ně natolik odlišným zjevem a to i zvukově a pachově, že si ho nedokázala nijak vysvětlit. Vše ale dopadlo dobře, Milan jel velmi opatrně a snažil se zvířátka zbytečně neděsit.

Do výběhu se šelmami jsme nejeli. Problém ani nebyl v tom, že se každý týden řeší aspoň jedna pojistná událost prokousnuté pneumatiky (prý nejvíce chutnají německá vozidla vyšší cenové kategorie, ale upřímně nechápu, co na nich lze žvýkat, když v podstatě skoro žádné rozumné kusy gumy na svých diskách nemají), nýbrž ve vjezdové zatáčce, která byla pro Tatru 500HB příliš ostrá a obehnaná vysokým plotem z obou stran.

Minuli jsme několik terénních vozidel táhnoucích jeden nebo dva přívěsy s návštěvníky. Dávno tomu, co parkem projížděly lehce oplechované Karosy a Ikarusy bez oken, rozrážeje velká vrata mezi sekcemi parku svými karoseriemi. Dnes je vše elektronické na dálkové ovládání, což nám připravilo nejednu horkou chvilku – to když se závora rozhodla těsně před autobusem začít zavírat. Naštěstí vždy včas uposlechla povelu a zase se otevřela.

Ráz africké savany dokreslovalo několik statických instalací starých Defenderů v různém stádiu rozkladu. Vzpomněl jsem si na pořekadlo: "chceš-li jet do buše, vem si Land Rover. Chceš-li se vrátit, vem si Toyotu".

Po vyjetí z parku Milan zaparkoval na parkovišti pro autobusy. Jelikož to byl vcelku ostrý oblouk na asfaltu, bylo pekně vidět, co s pneumatikami taková operace udělá – prostřední pneumatika je jakoby vyhnuta směrem ven z oblouku, zatímco zadní pneumatiky zase naopak. Je to vlastnost všech vozidel s pohonem více náprav, obzvláště nemají-li mezinápravový diferenciál.

Rozchod
... tedy povel k alokaci suvenýrů pro mou krásnou paní – obchůdek se suvenýry jsem prošel dvakrát, než jsem našel dostatek suvenýrů s motivem lva ;) . Zakoupil jsem i jedno malé plyšové lvíče.

S Pepou jsme prošli zoo jako takovou a poklábosili o modelech, Tatrovkách, o životě a tak – prostě co se událo za uplynulý rok a půl, kdy jsme se neviděli.

Les Království
Ze safari jsme se jeli podívat na nedalekou přehradu Les Království. Tato téměř pohádková stavba byla zahájena na začátku 20. století s cílem omezit dopady ničivých povodní. Od roku 1923 je zde průtoková vodní elektrárna.

Velmi nás překvapilo, že dole pod hrází byla sytě okrová až oranžová voda, zatímco voda nad hrází byla průzračně čistá. Prý je to proto, že špinavá voda z Krkonoš přitéká dospod a charakter přítoku neumožňuje snadné promíchání. Ostatně nedávné prudké lijáky napáchaly škod dost – u hráze se drželo plovoucí klestí a v horní části nádrže byla instalována plovoucí hradba právě proti dalším nečistotám.

Bylo domluveno, že Tatra 500HB smí přejet hráz bez lidí kvůli hmotnostnímu omezení na 9 tun. Proto jsme před přejezdem hráze všichni vystoupili a někteří zaujali různá postavení na hrázi v očekávání průjezdu autobusu.

Při prvním pokusu o přejetí hráze však Milan narazil na zvláštního jedince pilotujícího černé "Čtyři kroužky pro teploušky TDI (Ten Dým Ignoruj) f kabriu na hlínách". Bylo zřejmé, že řidič tohoto nadpozemského přibližovadla si spíše vynucuje respekt ostatních účastníků silničního provozu hrubou silou než svým řidičským uměním. Dojel až k autobusu, zastavil asi 30 cm od obrubníku a křičel na Milana: "já si kvůli tobě kola neodřu" a "proč sem jedeš s takovou krávou". Nakonec došlo i na vyhrožování napadením, které raději ani citovat nebudu. Přestože vyhláška a dobrý mrav stanovuje, že couvat a nebo uhnout by měl ten, pro nějž je to snazší, bylo zřejmé, že "Mňaudi" se uhýbat nebude, možná toho nebylo schopno. Milan se ohleduplně uhnul tak, aby za hlasitého hvízdání předních kol černý koráb vystřelil vpřed a zmizel v dáli. Škoda, že se mezi námi najdou i takoví jedinci :( . Připomnělo nám to podobnou scénu z Kolína 2008 , kdy si podobně postižený pilot doslova orval bok svého Hummeru o ocelový nárazník stojící Tatry 813 Kolos. Tam tehda zafungovala "instant karma". A vůbec se Milanovi nedivím, že si do svého autobusu hned tak někoho nepustí, a naopak si cestující pečlivě vybírá. Ostatně ráno mě vcelku pobavila hláška jednoho ze starších spolucestujících směrem ke klučinovi sedícímu naproti: "dej ty nohy dolu, nejsi v MHD" :) .

Prohlédli jsme si vodní dílo, prošli se po hrázi v přilehlém lesíku a pozřeli trochu krmě z místního bufetu.

Postával jsem na dohled autobusu a kochal se hloučky zvědavců. Byli mezi nimi motorkáři, rodiny s dětmi i řidiči z povolání. Přestože ne všichni dokáží docenit technickou úroveň této T500, bez výjimky se shodovali na kráse a nadčasovosti vzhledu vozu. Ti znalejší pak neváhali před Tatrou pokleknout a přesvědčit se, zda je to opravdová Tatra s rourou a kyvnými polonápravami.

Milan se pak jal přejet hráz ještě dvakrát, abychom pořídili lepší záběry. Tentokrát se vše obešlo bez incidentů a i protijedoucí koncernová vozidla se dokázala způsobně vyhnout k oboustranné spokojenosti.

Cesta domů uběhla vcelku rychle, na dálnici Tatra letěla jako blesk. V Praze pak bylo jediným problematičtějším místem stoupání po Barrandovském mostě. Teplota oleje motoru zde dosáhla svého vrcholu – max 151°C při jízdě do kopce na nízké otáčky na trojku. Milan trefně poznamenal, že tady by se hodily půlky ... a nebo ty koně ;) . Navíc s vyšší teplotou oleje i v předvodovce bylo stále náročnější vylosovat správný kvalt. Situaci dále komplikovalo nastavení posloupnosti semaforů, ale to je snad náš národní sport. Ne, aby se auta nechala projet a způsobila tak co nejméně lokálního znečištění. Ne, neustále červená, zastavit, rozjet se a pořád dokola. Vždy, když už se trojka začínala zvedat nad 1500 otáček, zastavila nás červená. Jakmile se ale Tatra konečně svobodně rozjela, teploty v motoru i prevodovce klesly a řazení zase šlo jedna radost.

Ostatně průběh teploty vzduchem chlazeného motoru během celého výletu byla mimořádně zajímavá zkušenost. Pracovní rozsah byl od cca 70°C do již zmíněných 150°C a teplota se velmi měnila v závislosti na zatížení a otáčkách motoru. Čím vyšší otáčky motoru, tím více chladicího vzduchu proudilo kolem žeber válců a tím také nižší byla teplota motoru. Na dálnici se teplota držela okolo 125°C při jízdě na plný plyn při 2200 otáčkách za minutu.

Milan rozvezl své kamarády po okolních obcích a já měl naposledy možnost vychutnat si chování tatrováckého podvozku na rozbitých okreskách Středočeského kraje. V porovnání s autobusy klasické konstrukce, které se různě natřásají, vržou, klepou silentbloky při přejezdu sebemenších nerovností, se Tatra chová jinak – je to spíše jako kachna při chůzi, různě se naklání a natáčí podél své svislé osy podle toho, jak se zrovna kyvné polonápravy vypořádávají s terénními nerovnostmi.

Přitom na dálnici autobus vcelku obstojně držel stopu, přestože lehká příď a těžký zadek, krátký rozvor a dvojice hnaných zadních náprav vyžadovaly neustálé drobné korekce, obzvláště při předjíždění (nutno dávat velmi pozor na boční vítr). Známe to všichni, kdo řídíme osobní vozidla této koncepce. Cestou z Dobříče jsem pak porovnával chování svého Land Roveru s tím, co jsem měl možnost v Tatře zažít. Tatra původem z padesátých let 20. století mě velmi příjemně překvapila svým chováním na silnici. Prý to však zpočátku bylo o dost horší, jak jsem pochopil z rozhovoru Milana se svými kolegy. Každopádně ladění podvozku ještě probíhá a prý je znát, jak se s každou jízdou chování vozu zlepšuje.

V porovnání s dnešními autobusy se podle mého názoru nemá Tatra 500HB za co stydět. Jízda byla velmi klidná a plavná, navíc umocněná měkkým polštářováním sedadel. Podle dnešních měřítek by nebyl hodnocen kladně jen hluk při vyšších rychlostech na dálnici. Jinak se ale stále jedná o vcelku moderní autobus v sériové variantě s příhradovou samonosnou karoserií (tento exemplář má rouru, to je ještě vyšší level kvality cestování :) ). Dokonce nechybí ani palubní zábava (vtipně schovaný USB port pro přehrávání dobové muziky) ani lednice na chlazené nápoje ... snad jen WiFi pro opatlávače obrazovek příručních počítačů tu není – ale kdo by chtěl muziku, když nám celou cestu hraje vzduchem chlazený osmiválec ;) .

Celý výlet na mě působil jako takový závan svobody – rychlost autobusu omezena pouze zpřevodováním, měkká sedadla bez bezpečnostních prvků, pohodoví spolucestující, zodpovědný řidič s citem pro stroj, krásné počasí, vítr ve vlasech z otevřených oken ... jako kdybych se vrátil do dětských let.

Závěrem bych chtěl poděkovat Milanovi, že mě přijal mezi způsobilé cestující a umožnil mi zažít tento vpravdě nevšední výlet. Doufám, že budu (budeme) mít i další příležitosti.