Opět se nám dostalo té cti být mezi zvanými hosty na tradiční Tatraschůzi. Naše modely jsme vystavili pěkně vedle sebe na stůl, aby si je mohli všichni prohlížet. Po chvilce se za nimi objevilo i promítací plátno. Úvodní ukázka z pořadu "Historické nákladní automobily" se k vystaveným modelům hodila velmi pěkně.

Letos jsme představili spoustu novinek – T138 měla na poslední Tatraschůzi svou kabinu ještě ve formě čerstvého 3D výtisku. Letos ji mohli účastníci obdivovat již v téměř dokončeném stavu. Pak tu byla premiéra T147 s funkčním hydraulickým sklápěním, Petrův Kolos s podvalníkem P50 a v neposlední řadě rozestavěná Tatra 84.

Po obědě jsme vyrazili ven. Hlavní pozornost byla samozřejmě soustředěna na soupravu T147 a lanový autobagr T138. "Laňák" se spokojeně zakusoval do hromádky písku venku u rybníka a plnil dumpcar T147. T130 a T813 se projížděly okolo.

Sníh nám mizel doslova před očima. Během necelé hodiny, se ze zasněžené pláně stala zelená louka. Oblevu jsem očekával, tak jsem se ani nenamáhal nasadit řetězy. Ale – T130 začala z nějakého důvodu zlobit. Motor jde velmi nepravidelně, plyn nedrží úroveň a auto cuká (jako kdyby byly ucpané vstřikovací trysky). Na poslední akci se to ale nedělo a od té doby auto nejelo. Bude to chtít detailní analýzu, zatím mi není moc jasné, jak k něčemu takovému mohlo dojít.

Zato Kolos na podhuštěných taktických pneumatikách zvládal veškerý terén zcela s přehledem.

Uvnitř účastníky srazu velmi zaujala zatím rozestavěná Tatra 84. Bude to zajímavý kousek, nad jehož identifikací se vedly a jistě ještě povedou "učené disputace". Bohužel nedošlo na její předvedení v terénu, bylo málo vysílaček a způsobilých řidičů :) .

Obdržel jsem také dotaz, jak to bylo s rozměrem pneumatik stotřicítky – jestli je 11x22.5" na tamyiáckých pneu správně. Není, T130 měla nízkotlaké pneu rozměru 12x20", ale když model vznikal, tyto pneu Tamyia svým vnějším průměrem odpovídaly požadovanému rozměru 12x20". Průměr disků správně není a byl přizpůsoben právě dostupným pneumatikám.

Pak jsem se přichomýtl k diskusi s bývalým bagristou na lanových autobagrech. Dověděli jsme se spoustu zajímavého. Něco z toho bychom mohli předvádět i v modelovém provedení.

• Tak zaprvé – když je nakládaná sklápěčka vysoká, bagrista vykope dvě díry na zadní kola a sklápěčku do nich nechá nacouvat. Cílem je samozřejmě to, aby se nemusela zvedat lžíce bagru tak vysoko, tím pádem brzdit otoč a snižovat si pracovní výkon.
• Nebo – bagr se zásadně vyprošťuje ze zapadnutí tak, že se položí lžíce vedle kabiny a přitahuje se, aby pomohla jízdě vpřed. Samozřejmě to odnesou boky kabiny (a ulomí se topení uložené v pravém zadním rohu :) ).
• Z fabriky vyjížděly bagry vždy v konfiguraci podkop (čili obráceně, než to teď Pepa má) a dřevěné fošny mezi zadními světly sloužily právě k tomu, aby rychle spouštěná lžíce nerozmlátila zadek.
• Úplně jsem nepochopil, jak přesně měla sloužit rohatka na lžíci, která ji mechanicky uvolnila do volného výkyvu až od určité pozice.

A pak už zlatý hřeb letošního setkání – vyprávění pana doktora Jiřího Plačka o expedici Lambaréné.

Pan doktor začal své vyprávění tím, jak se vlastně nápad uspořádat expedici s cílem dovézt lékařský materiál do pralesní nemocnice v Lambaréné v africkém státě Gabon změnil v realizaci. Autorem nápadu byl jeho kamarád a spolužák Petr Bartůněk. Původní předpoklad, že by se mohlo jet se Škodou 1203, vzal rychle za své, neboť "dvanáctsettroska" má své problémy i při jízdě po silnici, natož v terénu. Pak se uvažovalo o T805 a dokonce se podařilo sehnat i příslib dvou vyřazených strojů. V továrně v Kopřivnici jim ale jasně vysvětlili, že ani "kačena" není dobrý nápad. Volba proto padla na nově vyvinutý typ T138. Cesta měla sloužit jako ověření konstrukce i jako dobrá reklama na nový vůz.

Pro expedici tedy Tatra vyčlenila (po přímluvě ministerstva průmyslu) vojenský podvozek T138 VVN se speciální nástavbou, což byla vyřazená prototypová vojenská skříň s polystyrénovou izolací. Nástavba vážila odhadem jen asi 3 tuny, takže Tatra jela v podstatě prázdná. Ale nebyla to celková hmotnost, co určovalo jednoduchou montáž pneumatik na zadních kolech. Tím hlavním důvodem bylo snížit valivý odpor v málo únosném terénu – čili aby Tatra dělala v písku jednu stopu (aby zadní kola jela v projeté stopě kol předních).

Tatra měla exportní provedení (alternátor, vstřikovací čerpadlo atd.) a cyklónové čističe na blatníkách (tehdy ještě nebyly sériově montovány). Zajímavou "fíčurou" byly zdvojené pedály brzdy a spojky u spolujezdce (jako v autoškole). To zejména proto, že většina účastníků měla řidičák na náklaďák zcela čerstvý a zkušenosti s jízdou minimální. Jedinou výjimkou byl právě (tehdy ještě student medicíny) pan Plaček, který také podstatnou část cesty odřídil sám. Původně se také uvažovalo o pneumatikách Michelin, ale nakonec padla stejně volba na domácí Barumky. Ty se plně osvědčily, a přestože byly v půli cesty přichystána zcela nová obutá kola, vydržely by zřejmě cestu celou.

Za celou cestu se pár poruch přeci jen objevilo – tou hlavní byl popraskaný rám skříňové nástavby, na němž se podepsal skok přes jeden železniční přejezd a jízda kamenitou klikatou horskou stezkou. Na exportním alternátoru se zadřelo ložisko (jako na potvoru před průjezdem Saharou), protože chyběla těsnicí zátka. Na odstředivce oleje praskl úchyt. A těsně před Alžírem cestou zpět se zaseklo vstřikovací čerpadlo.

Expedice se proti původnímu plánu nakonec přímo do Lambaréné nedostala. Stát Gabon ji odmítl vpustit na své území. Pravý důvod se účastníci expedice dověděli až o mnoho let později. Důvod byl de-facto diplomatický – Gabon považoval pokus o převrat v roce 1966 za dílo ČSSR, neboť plukovník velící neúspěšnému převratu se uchýlil na ambasádu ČSSR v sousední zemi a převrat byl veden československými zbraněmi. Tedy neuznání vydaných víz při vstupu do země měla být jakási diplomatická odplata. Materiál pro nemocnici Lambaréné byl předán jejím pracovníkům na moři u břehů Gabonu.

Expedice se vrátila domů v září 1968, tedy měsíc po okupaci. Žádné velké ovace její účastníky tedy nečekaly. O expediční vůz projevila velký zájem automobilka Tatra. Předně jej chtěla vystavit na strojírenském veletrhu v Brně a poté prozkoumat, jak se cesta projevila na jeho opotřebení. Vozidlo bylo ale majetkem Univerzity Karlovy. Shodou okolností ale nakonec k majetkovému převodu mezu UK a Tatrou došlo – univerzita potřebovala šestsettrojku. Podmínkou však bylo, že expediční T138 bude vystavena v původním stavu v muzeu, což se také stalo a můžeme ji tam dodnes obdivovat.

Závěrem bychom opět chtěli poděkovat Milanovi za pozvání, příjemnou atmosféru setkání a těšíme se na sraz v Kolíně.