Je tu veletrh Pro dítě a spolu s ním opět jarní setkání modelářů na brněnském výstavišti, které pracovně nazýváme Modely Brno (jak se to kdysi jmenovalo).

Ještě než jsme vybalili stotřicítku, prohlédl jsem si nový blatník na T84. Pepa byl celý nesvůj, co řeknu na ručně vyklepaný plech. Za mne velká jednička za přesné napodobení skutečného (taky zvlněného) lemu blatníku, jen doladit přední roh a bude to dokonalé. Je to přesně tak, jak to vyklepal v ruce klempíř, když to v pětatřicátém dostal na dílně za úkol.

Taky jsem ověřil bezchybnou funkci zkompletovaného karháku, resp. "Škvora" – učiněná lahůdka! K tomu se sluší podat vysvětlění – předpokládáme, že se korba na T84 zajišťovala háky podle patentu typu Škvor, nikoli KAR-HÁK. Z fotek dochovaných kusů to vypadá, že právě Škvor je nejblíže tomu, co je vidět na dobových fotografiích T84.

Modelová krajina byla rozdělena silnicemi na čtyři sekce. Byla tu dvě odstavná parkoviště – jedno travnaté pro kamiony ... tráva byla suchá, terén pevný a rovný, tak nebylo nutné kamiony vytahovat na silnici na laně. Druhé bylo čistě asfaltové jen s připravenou ohrádkou pro svoz siláže, kde spolu většinu času klábosili manažeři a řidiči u vytuněné Octavie.

Pak tu byl terén – tradiční brněnský kamenolom, čili kupa tvrdé hlíny a písku s pěkně naaranžovanými zákoutími. Tam jsme strávili nejvíc času.

Začali jsme ale nejdřív v sekci u tanků. Celkově byl náš "rozjezd" na akci takový vlažný, asi jsme byli po té strašlivé zimě nějací promrzlí ... ehm, zpocení ;) . Párkrát jsme projeli most a modelové terény. Pak se tanky začaly rojit a lítat nebezpečně nízko, což podle mého názoru těmto jinak velmi zajímavým modelům nesluší a dělá to z nich na pohled nerealistické levné hračky. Některé tanky byly vůbec z divokých vajec – jeden nám dokonce odpoledne přejel lano při vyprošťování.

Přesunuli jsme se tedy na hliněný kopec a přilehlé okolí. Pepa chtěl začít bagrovat a tak nás napadlo, že bychom mohli ověřit čerstvě nabyté znalosti z Tatrahospody v praxi.

Prvním úkolem tedy bylo připravit pracoviště, tedy nacouvat s bagrem do pracovní polohy a vykopat díru pro zadní kola sklápěček, aby jejich korby byly níže a nemuselo se tak vysoko zvedat rameno bagru. To by totiž snižovalo pracovní výkon a hrozilo by nesplněním plánu pětiletky. No, úplně dokonale se to na poprvé nepovedlo, T148 byla pořád poněkud výše, než by být měla. Tuto operaci si ještě musí Pepa pořádně nacvičit, aby to vypadalo realisticky.

Pak Pepa opravil prostor pro sklápěčku a k bagru nacouval MAN. Rázem se výhoda připravené díry na kola projevila – MAN seděl níže, takže otoč bagru nebylo už nutné brzdit. Tento MAN je vůbec zajímavý kousek. Na akci jsem ho viděl poprvé a upřímně jsem v sobotu ráno předpokládal, že ho v terénu budeme používat nejspíš jen jako závaží na lano. Omyl – MAN má pohon všech kol a vedl si překvapivě velmi dobře, přičemž nemalou zásluhu na tom mělo i zodpovědné a zkušené vedení jeho řidičem. Všechna čest, MAN byl po oba dny zcela spolehlivý a zvládal velmi zajímavé terény.

Pak jsme ověřovali samovyproštění autobagru. Stoosmatřicítka ale pokusy o zapadnutí vytrvale sabotovala. Pořád by jela a jako na potvoru se vyhrabávala ze situací, které jsme považovali za zcela jasné zapadnutí. Nakonec ale přeci jen zapadla a vyzkoušeli jsme, jak si pomoci přitažením lžíce. Funguje to a už si dokážu představit, jak musely být kabiny skutečných autobagrů od podobných vyprošťovaček omlácené. Kamera byla samozřejmě u toho.

Michal představil svůj parádní vlek ovládaný infraportem z auta. Byť komunikace občas vykazovala drobné chybičky, celkově vlek fungoval parádně a proces odpojení od auta a opětovného připojení vleku bez zásahu lidské ruky také uvidíte ve vší kráse na videu. Vlek si pak vyzkoušela i "agrovka" a společně utvořili parádní plně funkční dobovou soupravu.

K Agrovce se pěkně hodil žlutý nakladač, co se jich kdysi po zemědělských družstvech vyskytovala hejna. Vypadal velmi realisticky, jen měl na můj vkus příliš trhavé pohyby.

Vlek jsme pak zkusili zapřáhnout i za T130. Její tažné zařízení má ale bohužel moc malou díru a je tudíž s vlekem nekompatibilní. Měnit ho ale nebudu, teď už je pro mne důležitější originální stav auta, než tahání vleku. Tažení vleku můžeme příště nějak nafixlovat ;) .

A ještě jedna premiéra stojí za zmínku – Tedom Fox 6x4 sklápěč. Původně jsem myslel, že to je varianta Xeny. Byl jsem však poučen, že jde o nástupce Liazu, kterých se vyrobilo ne úplně zanedbatelné množství. Přestože model ještě není dokončený, už teď nejen pěkně vypadá, ale i funguje. Sklápění mu šlo na jedničku – rychlé a účinné a to i ve svahu, jak se ostatně můžete přesvědčit na videu, kde je zachycen při sklápění rašeliny. Jen terénu se spíše vyhýbal, neboť ještě neměl funkční nápravové uzávěrky.

Terén doznal přes noc zásadních vylepšení. Z cest byly odklizeny kameny a zapršelo. Dokonce tu vzniklo i mělké rašeliniště a mně bylo hned jasné, že Tatra příliš dlouho čistá nezůstane. Marné byly výzvy k mé krásné kameramance, že ještě chvilku necháme Tatru čistou (myslel jsem tak do oběda), tak ať se té vodě vyhýbá.

Kam myslíte že zamířila jako první? S blaženým úsměvem na rtech se mi v zápětí přijela s řádně zašpiněnou Tatrou pochlubit. Prý proč by ji měla udržovat čistou?

Udělat z Tatry kouli bláta, to by jí šlo, ale řadit ne. Naučila se tam dostat dvojku na rozjezd a zpátečku, ale jinak Tatru pořád drtí na plný plyn na jeden kvalt. Vždy se mi dostane stejné odpovědi, že řadit prostě nebude, což je škoda, protože právě sekvence přeřazení nahoru a zejména dolů dodávají jízdě v terénu tu správnou věrohodnost.

Jinak si ale má krásná kameramanka zaslouží velkou pochvalu za trpělivé natáčení a zodpovědnou a vcelku bezpečnou jízdu s Tatrou.

Naopak zodpovědnost a bezpečnost v neděli postrádal Pepa – kopal kanalizační roury a najednou se bagr ocitl v díře tak dobře, že ven koukala jen kabina a lžíce. Přiznej se, Pepo, kolik bys v tu chvíli nadýchal ;) ? MAN ale dokázat Tatru na laně z díry vyrvat ven, což také uvidíte na videu. To dodalo řidiči MANu na sebevědomí a stylem "mně se to přece stát nemůže" zkusil v zápětí projet ten samý výkop opačným směrem. Pravý svah se mu ale pod koly sesunul takovým způsobem, že ho musela tahat trialová T813 RM-70.

Na akci se objevil i Range Rover ve správném měřítku s velmi realistickým pohonem všech kol. Někdy kolo proklouzlo, pak po chvilce zabralo jiné kolo, vypadalo to jako ve skutečnosti ;) . Až v neděli jsem pak měl možnosti prohlédnout si detaily podvozku poté, co se Range Rover porouchal. Neměl totiž pohon 4x4 se všemi uzavřenými diferenciály (což je ve skutečnosti velmi neobvyklá a drahá varianta), nýbrž měl v každém kole malý elektromotor, což právě při jízdě v terénu vypadalo, jako kdyby si s koly pohrávala traction control. Stotřicítka ho nejdříve na laně vytáhla z písku a pak ho odvezla na korbě do servisu, což se stalo základem pro doprovodné vtipné komentáře, jako že se Tatra ráno vezla v Land Roveru a teď se role vyměnily a Land Rover se veze na Tatře :) .

V nestřežené chvilce jsem se s Tatrou připlížil k otevřenému trolejbusu a začal pořizovat špionážní foto ;) . Z Tatry to vypadá, jako kdyby chtěla sama nastoupit dovnitř :) .

Pak jsme se s pilotem trolejbusu rozhodli, že se společně projedeme venku. Jenom mi neřekl, že to budou čtyři kilometry tam a čtyři zpátky (no dobře, 300 metrů, ale vynásobte si to měřítkem ;) ). Trolejbus docela upaloval, sotva jsem mu s Tatrou stačil.

Tiskl jsem pedál plynu k podlaze a zároveň se snažil udržoval bezpečný odstup od rozjařených dětí pobíhajících okolo. Na rovině to ještě šlo, ale do kopce už měl trolejbus jasně navrch. Musel jsem podřadit na čtyřku a při dvou tisících otáčkách jsem hnal Tatru nahoru, kde nás čekalo volné prostranství jako stvořené pro pár zajímavých, funkcionalisticky laděných foteček.

Trolejbus pak nahoře zůstal, neboť čekal na další modely. Některé jsem ostatně s Tatrou potkal cestou zpátky do haly.

Valil jsem to, co to šlo – takhle dlouho stotřicítka na velkou pětku ještě nejela. V hale na rovném betonu (v bezpečné vzdálenosti od pobíhajících Pé-Zetek ... ehm dětí) jsem opět zkusil maximálku – velká pětka a plný plyn. Tatra ochotně uháněla jako splašená. V modelovém terénu jsem pak po dlouhé době opět potkal jedoucí T817 8x8 container carrier ... No dobře, já se ti tedy uhnu, když tak pěkně prosíš ;)

Později odpoledne začaly do výstavního pavilonu pronikat ostré sluneční paprsky. To dávalo fotkám zajímavý nádech a zároveň dobře maskovalo okolní diváky, kteří na fotkách tvoří jen černé pozadí.

Dálniční opicisté byli kdesi na obědě, jen služebního "Úžase" nechali osamoceného uprostřed cesty. Tak jsem na Tatře vozil dvě basy piva, aby byla jízda veselejší a fotky barevnější.

Jak piva v láhvích postupně ubývalo a promile přibývalo ... přišla katastrofa! Přepravka s plnými láhvemi se náklonem Tatry sesmekla z blatníku, láhve se rozbily a zlatavý mok se rozlil do písku.

Tak jsem posbíral zbytky lahví, přepravku hodil za druhý světlomet, na Tatru naložil rašelinu, pro kterou jsem měl ostatně původně namířeno, a pokračoval ...

Nakonec trocha doprovodných technických informací. V neděli ráno se špatně sepnula kamera po výpadku signálu z vysílačky, takže se lze pouze dohadovat, kolik za ráno Tatra najela. Stalo se to vůbec poprvé, těžko říct, co mohlo být přičinou. Dosud všechny ostatní případy výpadku signálu vypínaly a zapínaly kameru správně.

Bohužel také tím pádem chybí video z honění Tygra 2, který se jako jediný z prezentovaných tanků choval maximálně realisticky (zejména co se rychlosti a plynulosti pohybu týká). Tak aspoň jedna společná fotečka...

Jinak surového videa z Tatry je 5 hodin 56 minut, celkem tedy lze říci, že odjela opět takových 7-8 hodin. Když to vynásobím počtem absolvovaných akcí, je z toho už docela překvapivé číslo.

Pár foteček pro radost – bláto z Tatry spolehlivě odstraní jízda v mokrém písku. Takto Tatra vypadala na začátku...

a takto se postupně čistila. Jízda po břehu dokonale zbavila kola i podvozek nánosů bláta.

Žádný olej z Tatry do vody nevytekl ... to znamená, že došel :) .